Vega
starty
|
název |
start | m.označ. | hmotnost |
popis |
|---|---|---|---|---|
| VEGA 1 | 15.12.1984 | 1984-125A | 4000 kg | - sonda k Venuši a Halleyově kometě |
| VEGA 2 | 21.12.1984 | 1984-128A | 4000 kg | - sonda k Venuši a Halleyově kometě |
popis letu
Sondy Vega 1 a 2 startovaly 15.12.1984 v 9:16:24UT a 21:12:1984 v 9:13:58UT pomocí rakety Proton. Po 85 min. letu na parkovací dráze byly sondy pomocí urychlovacího stupně navedeny na meziplanetární dráhu.
Během letu k Venuši byly sondy orientovány slunečními bateriemi na Slunce a stabilizovány pomalou rotací. Pouze pro určitá měření, prověrky přístrojů a korekce dráhy byly několikrát na několik hodin tříose stabilizovány.
Sestupné moduly se oddělily 9.6. a 13.6.1985. Během sestupu se uvolnily balonové aerostaty a probíhalo měření v atmosféře. Přistávací modul první sondy pracoval na povrchu Venuše 21 minut (plán. 15 min.), teplota okolí byla 460°C, tlak 8.8MPa. Druhý modul naměřil teplotu 452°C a tlak 8.4 MPa. Oba aerostaty, které se oddělily během sestupu, driftovaly ve výšce od 53 do 55 km a byly unášeny větrem průměrnou rychlostí 250km/h. Během 46hodinové aktivní činnosti urazily vzdálenost kolem 12 tisíc kilometrů. Teplota byla kolem 40°C a tlak kolem 50kPa. Byly zjištěny velké turbulence a značné vertikální poryvy větru. Signály z aerostatů byly přijímány pozemními stanicemi v Jevpatorii, Ussurijsku, dále pak v Goldstone (USA), Canbeře (Austrálie), Madridu (Španělsko), Arecibu (Portoriko) a mnoha dalších. Orbitální části obou sond prolétly kolem Venuše 11.6. a 15.6.1985 a jejím gravitačním polem byly navedeny směrem ke kometě.
Průlet kolem jádra Halleyovy komety byl uskutečněn 6.3. a 9.3.1986 ve vzdálenosti 8900km a 8200km. Ve vzdálenosti asi 100 tisíc km od jádra byly plošiny ASP-G přepnuty na automatický režim. Během průletu byly plošiny orientovány na nejjasnější část jádra (ukázalo se, že vlastní jádro je naopak tmavé) a provedly otočku do protisměru rychlostí až půl úhlové minuty za sekundu. U Vegy 2 došlo během průletu k poškození navádecího čidla plošiny ASP-G, automatika však přepla na záložní čidlo, takže všechny experimenty byly zachráněny. (Čidla byla celkem tři.) Proud částic vyletujících z komety vyřadil z provozu některé přístroje a účinnost slunečních baterií se po průletu snížila o 50%.
Příznivé startovní okno na konci roku 1984 umožnilo nejen další průzkum planety Venuše, ale i možnost navedení sondy do bezprostřední blízkosti Halleyovy komety.
Byly tedy naplánovány tyto úkoly:
- pokračování výzkumů v atmosféře Venuše a na jejím povrchu pomocí vyzkoušených sestupných modulů
- nový způsob dlouhodobého měření v atmosféře pomocí balonových sond - aerostatů
- komplexní průzkum Halleyovy komety ze vzdálenosti 10 000 km včetně snímkování jejího jádra
Konstrukce sond Vega vycházela z osvědčené koncepce sond Veněra, let do blízkosti Halleyovy komety si však vyžádal řadu dodatečných úprav.
Mezi nejdůležitější modifikace patří:
- prodloužení životnosti všech systémů sondy
- instalace dodatečných vrstev ochranného stínění a protimeteoritického štítu
- zabezpečení přímého vysílání dat bez ukládání do palubní paměti - zaměření vědeckých přístrojů na jádro komety během průletu při současné orientaci sondy k Zemi.
Přístrojové vybavení
Orbitální část sondy Vega:
- prachový hmotový spektrometr PUMA (SSSR, Francie, NSR) pro určení chemického a izotopického složení dopadajících prachových částic s citlivostí až 100 částic/s o hmotnosti od 3.10-16 do 5.10-10 g.
- iontový detektor prachu (SSSR, NSR) citlivost až 1000 částic/s o hmotnosti od 10-10 do 10-6 g.
- komplex pěti přístrojů pro měření plazmy (iontové spektrometry a elektronové analyzátory).
Automatická stabilizovaná plošina ASP-G:
- širokoúhlá a úzkoúhlá kamera s ohnisky 180 mm a 1200 mm (SSSR, Maďarsko, Francie). Druhá kamera byla vybavena šesti filtry (430 až 1050 nm). Obě kamery používaly k záznamu obrazu prvky CCD s maticí 576x512 bodů, rozlišovací schopnost na vzdálenost 10 000 km 200 m. Kamery sloužily také k zaměřování celé plošiny na jádro komety (na nejjasnější část).
- tříkanálový spektrometr TKS (SSSR, Bulharsko, Francie) ke spektrálním a polarizačním měřením prachu a plynové komy. Detektory byly: ultrafialový (120 až 400 nm), viditelné světlo (400 až 800 nm) a infračervený (800 až 2500 nm). Spektra byla snímán maticí 20x20 CCD prvků. Byl určen pro určení chemického složení a rychlost vyvěrání plynů z jádra komety.
- dlouhovlnný infračervený spektrometr IKS (Francie) se stejnou optikou jako spektrometr TKS. Zachycené záření procházelo filtry a bylo zachycováno třemi detektory (fotodiody HgCdTe chlazené kapalným dusíkem). Z jeho měření se určovaly rozměry, teplota jádra, složení, hustota a prostorové rozložení částic prachu a plynu.
Přistávací pouzdro:
- spektrofotometr ISAV pro sledování oblačné vrstvy (SSSR, Francie)
- plynový chromatograf Sigma 3 (SSSR) pro určování koncentrace aerosolových částic kyseliny sírové a plynů sirovodíku, sulfidu karbonilu, oxidu siřičitého, kyslíku a vodní páry
- přístroj pro určení elementárního složení aerosolů v mracích IFP (SSSR). Jeho hlavním úkolem bylo zjištění výškového profilu obsahu síry, chlóru a železa a zastoupení prvků s atomovým číslem pod 15, a to ve výškách od 65 do 47 km. IFP pracoval na principu rentgenové gradiometrie.
- hmotový spektrometr Malachit 3 (SSSR, Francie), sloužil ke sběru aerosolových částic a jejich rozdělení na frakce podle rozměrů.
- přístroje pro měření vertikálního profilu teploty a tlaku (SSSR, Francie) Teplota se měřila dvěma detektory, tlak třemi detektory. Dva krystalové rezonátory a kapacitní detektor s tlakovou membránou. Detektory měly rozsah 0 - 0.2 MPa, 0 - 2.0 MPa a 0.2 - 9.8 MPa.
- vlhkoměr VM-4 (SSSR). Vlhkoměr měřil ve výšce od 65 až do 30 Km a využíval dva rozdílné principy detekce. Rozsah 3.10-2 až 4, a 0.01 až 0.2 obj.% vodní páry
- gamaspektrometr GS-15SCV (SSSR) pro měření zastoupení přirozených radioaktivních prvků (uran, thorium a draslík). Analyzátor registroval záření gama v oboru 0.3 - 3.0 MeV.
- přístroj pro fluorescenční rozbor složení povrchu Venuše BDRP-AM-25 (SSSR) s vrtným zařízením pro odběr vzorků. Vzorek byl do hermetizovaného pouzdra dopraven pomocí vnějšího přetlaku (poměr tlaků 1:2000). Vzorek byl ozařován třemi zdroji záření a získané spektrum bylo registrováno čtyřmi detektory. Pomocí této metody lze odhadnout mineralogické složení.
Aerostat:
- dva teplotní detektory (platinový odporový článek) s rozsahem 0 až 70 °C, umístěných 40 cm od tělesa gondoly
- tlakový detektor, tvořený křemenným rezonátorem, jehož vlastní frekvence závisí na tlaku (při rozsahu měření od 20 do 150 kPa má přesnost 0.1 %)
- detektor vertikální složky větru (mechanický rotující anemometr) s přesností 0.1 m/s
- detektor hustoty mraků (nefelometr vyzařující světelný signál s vlnovou délkou 0.9 mikrometru a registrující jeho rozptyl na aerosolových částečkách ve vzdálenosti do 1 m)
- doplňkové detektory teploty nefelometru a registrace případných světelných záblesků na noční straně planety
