Sluneční soustava
Součástí vesmíru je i naše galaxie a sluneční soustava. Naši galaxii můžeme ze Země pozorovat v podobě bílého pásu přes oblohu, který se nazývá mléčná dráha. Vědci se domnívají , že sluneční soustava vznikla před pěti miliardami let, když v blízkosti explodovala hvězda a zhroutila se do obrovského mračna plynů a prachu. Z horkého středu se stalo Slunce a z okolních úlomků vznikly planety, které obíhají kolem Slunce. Původní sluneční soustava byla vířící směsí plynů a kamenných úlomků, které naráželi do planet a jejich měsíců a vytvářeli na nich krátery, které můžeme vidět například na Měsíci dodnes. Naše sluneční soustava se skládá z devíti planet, pásu planetek mezi drahami Marsu a Jupitera, komet a mezihvězdného prachu. Komety můžeme pozorovat celé dny i měsíce a stejně jako se vynořili z nekonečného vesmíru zase zmizí na svých odlehlých oběžných drahách na roky nebo dokonce i celá staletí. Kolem Slunce putují i tisíce asteroidů. Ještě menšími tělesy jsou meteoroidy tvořené úlomky skal a kovů. Je jich bezpočetně mnoho a jejich zábleskům na noční obloze se lidově říká padající hvězdy. Planety obíhají kolem Slunce po téměř kruhových drahách až na poslední planetu sluneční soustavy, kterou je Pluto. To způsobuje, že se kříží dráha Neptunu s Plutem a na 22 let se stává Neptun poslední planetou sluneční soustavy. Některé z planet mají vlastní oběžnice - měsíce.
Ve 4. století př. n. l. Aristoteles jednoznačně přijal geocentrický systém – že Země je uprostřed vesmíru – a dokázal jeho platnost.
Ve 3. století př. n. l. Aristarchos na základě pozorování zatmění Slunce a Měsíce a s geometrickými úvahami vytvořil heliocentrický model vesmíru – Slunce se nacházelo uprostřed – nicméně tento systém nebyl přijat.
Kolem roku 200 př. n. l. Apolónius z Pergy a Hipparchos (2. století př. n. l.) vytvořili nové prvky pohybu planet. Později na ně navázal Ptolemaios, který je zahrnul do svého kosmogenického systému – geocentrického modelu vesmíru. Tento model se spolu s Aristotelovou fyzikou stal základem pro další generace.
Až Mikuláš Koperník (19. 2. 1473 – 24. 5. 1543) ve svém díle De revolutionibus orbium caelestium – Oběhy nebeských sfér zveřejnil svou heliocentrickou soustavu (přiřadil všechny pozorované pohyby těles ve vesmíru Zemi, předpokládal dokonce i rotaci Země kolem své osy). Tímto svým dílem se zasloužil o formování správného heliocentrického systému.
Jelikož se však planety nepohybují po ideálních kružnicích (bylo nutno provádět značné korekce jejich pohybů), nebyla tato teorie hned a bez výhrad přijata. Tycho de Brahe (1546 – 1601) si raději vytvořil novou soustavu, aby nemusel přistoupit na Koperníkův systém. Díky jeho přesným měřením však Johannes Kepler (27. 12. 1571 – 15. 11. 1630) potvrdil platnost heliocentrického systému a zjistil, že se planety pohybují po eliptických drahách kolem Slunce.
Poměry velikosti planet
Na tomto obrázku se nachází umělecký pohled na celý prostor naší Galaxie - spirální galaxie s nejméně 200 miliardami hvězd. Naše Slunce je schované hluboko v rameni Orion vzdáleném asi 26 400 světelných let od centra. Směrem k centru Galaxie jsou hvězdy mnohem blíže k sobě, než je to v místech, kde žijeme. Také si můžeme všimnout malých kulových hvězdokup, které leží vně roviny Galaxie a sousední trpasličí galaxie Střelec (Sagittarius) - Sagittarius Dwarf Galaxy, která je pomalu pohlcována naší vlastní Galaxií.
Na následujícím snímku jsou zobrazeny čtyři galaxie, které vypadají podobně jako naše Galaxie. Vlevo nahoře se nachází galaxie NGC 3953, která je vzdálená 55 milionů světelných let a v průměru má 95 000 světelných let. Vpravo nahoře je galaxie NGC 5970 vzdálená 105 milionů světelných let, která má 85 000 světelných let v průměru. Galaxie NGC 7329 (vlevo dole) je ve vzdálenosti neuvěřitelných 140 milionů světelných let, ale je rozsáhlá se svým průměrem 140 000 světelných let. Vpravo dole je galaxie NGC 7723, která se nachází ve vzdálenosti 80 milionů světelných let a v průměru má 90 000 světelných let.
