MACEK
16. září 1996 v 10 hod 54 min 49,048 SELČ odstartoval na palubě amerického raketoplánu Atlantis (STS-79) mikroakcelerometr vyvinutý v rámci badatelského úsilí pracovníků Astronomickém ústavu Akademie věd České republiky v Ondřejově a za finanční podpory Grantové agentury ČR (grant č.102/95/0863).
Start přístroje byl v únoru 1996 přesunut z paluby Endeavouru (STS-77), jak bylo původně plánováno, na Atlantis (STS-79). Ale i poté byl start odkládán z technických a povětrnostních důvodů (hurikány Berta a Fran).
Akcelerometr byl umístěn ve dvojnásobném modulu SPACEHAB, který byl vyroben firmou MCDONNEL DOUGLAS pro komerční využití stavu beztíže pro materiálový, biologický a základní výzkum.
Přístroj byl navržen pro vyhodnocování extrémě nízkých hodnot zrychlení na palubách umělých kosmických těles v podmínkách stavu beztíže. Svými parametry je tento přístroj ojedinělým a unikátním zařízením ve světovém měřítku.
Český experiment MACEK úspěšně přistál na palubě raketoplánu Atlantis 26.9.1996 ve 14h 13m 20s. Přístroj určený pro měření zrychlení ve stavu beztíže byl zapnut 17 hodin a 43 minut po startu raketoplánu 17. září ve 4hod. 37minut středoevropského letního času. Chod přístroje se jevil normální. Experiment byl vypnut ve středu v poledne po 8 dnech a 8 hodinách měření. Data byla zapsána do paměti počítače a byla dopravena spolu s přístrojem zpět do České republiky pracovníky Astronomického ústavu AV ČR.
Akcelerometr
Vypočítat dráhu, po níž má letět družice, kosmická loď či meziplanetární sonda, je náramně složité. Vždyť na její pohyb má vliv nejen přitažlivost Zermě, Měsíce, Slunce a ostatnícb nebeských těles, nýbrž i odpor zemské atmosféry a tlak slunečního záření. Ve výškách přes tisíc kilometrů nad Zemí převládá působení tlaku slunečních paprsků, ve výškách nižších zase atmosféra. Zatímco gravitační vlivy nebeských těles se dají spočítat bez větších obtíží, s vlivy negravitačními to je složitější - Slunce, které ovlivňuje veškerý meziplanetární prostor, pracuje dost nepravidelně.
Teď by odborníci chtěli s vysokou přesností vypočítávat dráhy družic, které mapují zemský povrch, zjišťují zdroje znečištění, hledají trosečníky v mořích a ztracence v pustinách... Jejich provoz by se tím zdokonalil a zlevnil. Další úspory by prinesla možnost vypouštět je do menších výšek - avšak pokud by tam zůstaly stejně dlouhou dobu jako ve výškách větších. To znamená, že potřebujeme určit dráhy či období, kde by je ještě příliš nebrzdila atmosféra. Proto musí astrodynamici zjistit všechny hlavní zákonitosti negravitačních vlivů.
Velmi přesná předpověď polohy družice ve výškách pod 600-800 km je takřka nemožná. Než se to naučí astrodynamici dělat, musí co možná nejvíc údajů o vlivu atmosféry na dynamiku získat družice. Její velikost můžeme měřit pomocí přístroje, kterému říkáme akcelerometr, a to jedině během kosmického letu.
